Jdi na obsah Jdi na menu
 


ČESKÁ REPUBLIKA

22. 11. 2007


  Česká republika


Česká republika (Česko, k názvu viz níže) je vnitrozemský stát ve střední Evropě.

Sousedí na západě s Německem, na severu s Polskem, na východě se Slovenskem a na jihu s Rakouskem. Území Česka se skládá ze tří historických zemíČech, Moravy a Českého Slezska, přičemž od roku 1920 jsou součástí Čech a Moravy malé okrajové části původních Dolních Rakous, kterými jsou České Velenice s okolím (tzv. Vitorazsko), a Valticko s tzv. Dyjským trojúhelníkem.

Svrchovaný český stát byl obnoven 1. ledna 1969 pod názvem Česká socialistická republika jako součást federativní Československé socialistické republiky, začátkem devadesátých let opakovaně přejmenované. Název byl změněn na Česká republika od 6. března 1990 Ústavním zákonem České národní rady „O změně názvu České socialistické republiky“. 1. ledna 1993 zanikla Česká a Slovenská federativní republika, jejímž členem do té doby Česká republika byla, a nabyla účinnosti první Ústava České republiky.

Česká republika je členským státem Severoatlantické aliance[1] (NATO) a v rámci Evropské unie[2] (EU) také jedním ze čtyř států Visegrádské skupiny (V4).


Dějiny


O osídlení území Česka z doby od 28 000 let př. n. l. svědčí řada archeologických nálezů. Od 3. století př. n. l. obývají tuto oblast Keltové a v 1. století n. l. přicházejí kmeny Germánů.

Od 5. století se na území dnešního Česka objevují Slované. V 7. století slovanské kmeny vytvořily Sámovu říši. V letech 830 - 833 na Moravě, na Slovensku, v severním Maďarsku a na západním Zakarpatsku vzniká Velkomoravská říše, která postupně zahrnuje i Čechy (890894), Slezsko, Lužice, Malopolsko a zbytek Maďarska. Velkomoravská říše, od níž se Čechy v roce 894 odtrhly, byla v roce 907 rozvrácena Maďary.

Počátky českého státu spadají do druhé poloviny 9. stol., kdy je mj. pokřtěn první doložený český kníže z dynastie Přemyslovců Bořivoj I. V průběhu 10. a 11. století dochází ke konsolidaci státu, je připojena Morava a země se stává královstvím. Svého vrcholu dosahuje za posledních Přemyslovců, ale hlavně za vlády Karla IV. V 15. století české země výrazně oslabily husitské války.

V roce 1526 definitivně nastoupila na český trůn dynastie Habsburků, která zemi včlenila do habsburské monarchie. V roce 1547 a v roce 1618 vypuklo proti panovníkovi ozbrojené povstání. Defenestrace místodržících v roce 1618 se stala i počátkem třicetileté války. Stavové byli rychle poraženi a potrestáni. Začala násilná rekatolizace českých protestantů.

Náboženskou toleranci a zrušení nevolnictví přinesly až reformy Josefa II. v roce 1781. Od konce 18. století začíná v českých zemích národní obrození, které usiluje o obnovu české kultury a jazyka a později i o získání politické moci.

Po porážce Rakouska–Uherska v první světové válce (19141918) se české země 28. října 1918 opětovně osamostatnily a staly se jádrem nově vzniklého Československa (Republika československá, Československá republika, ČSR, nazývaná též první republika), jehož území zahrnovalo i Slovensko a Podkarpatskou Rus (jinak též Zakarpatskou Ukrajinu). Na nátlak nacistického Německa a evropských mocností bylo v září roku 1938 Československo Mnichovskou dohodou donuceno postoupit Německu pohraničí (tzv. Sudety). Jižní oblasti Slovenska a Podkarpatské Rusi připadly Maďarsku, malou část československého území (zejména oblast Těšínska) získalo Polsko. Po tomto aktu se do názvu Československa vrátil spojovník (Česko-Slovensko) a hovoří se o tzv. druhé republice. 14. března 1939 se Slovensko odtrhlo a po okupaci německými vojsky 15. března 1939 byl na zbytku československého území vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. V květnu 1945 Československo osvobodili spojenci a Němci byli vysídleni do Německa a Rakouska.

V únoru 1948 se převratem v Československu chápou moci komunisté; země se stává totalitním státem a součástí sovětského bloku. K 1. lednu 1949 zároveň vstupuje v platnost komunistická správní reforma, jíž se rušily samosprávné země a vytvářely se centralisticky spravované kraje, které již nerespektovaly historicky vzniklé hranice zemí. V roce 1960 byl její politický název změněn na Československá socialistická republika (ČSSR), současně došlo k další správní reformě, již se redukoval počet krajů. Liberalizační hnutí roku 1968, známé jako Pražské jaro, bylo poraženo invazí vojsk Sovětského svazu a dalších zemí Varšavské smlouvy (Německé demokratické republiky, Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky) 21. srpna 1968. Těsně po invazi emigrovalo mnoho, především vzdělaných lidí, do demokratických zemí v Evropě i do USA, což ještě zrychlilo hospodářský úpadek země, který zažívala po připojení k sovětskému bloku. Území Československa je pak okupováno Sovětskou armádou až do roku 1991. Zákonem o federalizaci Československé socialistické republiky, který nabyl účinnosti 1. ledna 1969, se Československo formálně změnilo na federaci dvou národních států – Česka (oficiálně Česká socialistická republika, ČSR) a Slovenska (oficiálně Slovenská socialistická republika, SSR). Politické poměry v zemi změnila až sametová revoluce 17. listopadu 1989. Počátkem roku 1990 byl z politického názvu obou národních republik odstraněn přívlastek „socialistická“. Počátkem jara téhož roku se politický název Československa změnil na Československá federativní republika (ČSFR), který byl necelý měsíc poté opět upraven do podoby Česká a Slovenská Federativní Republika.

Jako státní útvar přestalo Československo existovat 1. ledna 1993, kdy se mírovou cestou rozdělilo na Česko a Slovensko. 12. března roku 1999 bylo Česko přijato do NATO. Česko spolu se Slovenskem schválily v referendu v roce 2003 svůj přístup k Evropské unii, který nabyl účinnosti 1. května 2004.

Název


Oficiálním názvem státu podle ústavy je Česká republika, užívaným jednoslovným názvem jeho území (někdy i státu samotného) je Česko; část veřejnosti však k tomuto názvu zaujímá z různých důvodů nepříznivý postoj a o používání jednoslovného označení se stále vedou spory. Někteří z odpůrců slova Česko používají pro celé území státu označení Čechy, což je zejména na Moravě většinou považováno za urážlivé. [3]

Politický systém


Mapa České republiky

Mapa České republiky

Česká republika je demokratická parlamentní republika. Výkonnou moc má prezident a vláda, která vydává nařízení a navrhuje zákony. Je odpovědná Poslanecké sněmovně. Hlavou státu je prezident, volený každých pět let oběma komorami Parlamentu. Prezident navrhuje ústavní soudce, které musí schválit Senát, za určitých podmínek může rozpustit Poslaneckou sněmovnu a vetovat zákony (kromě ústavních). Jmenuje také předsedu vlády a další její členy na návrh předsedy. Přijímá demisi předsedy vlády a jeho prostřednictví i od jednotlivých členů vlády.

Parlament ČR je dvoukomorový, s Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Do Poslanecké sněmovny se volí 200 poslanců každé čtyři roky na základě poměrného zastoupení. Jednou za dva roky se volbami obmění třetina Senátu na základě dvoukolových většinových voleb. Každý z 81 senátorů má šestiletý mandát.

  Administrativní rozdělení


 

  Kraje

Územní kraje

Území České republiky se dříve dělilo na 7 krajů podle Zákona o územním členění státu v novelizovaném znění. Tyto kraje byly zavedeny spolu se slovenskými kraji v roce 1960, ještě před federalizací Československa. Z hlediska zákona tyto kraje stále existují, v praxi jsou však zastíněny existencí nových, samosprávných krajů.


7 územních krajů   sídlo kraje

Středočeský kraj Praha
Jihočeský kraj České Budějovice
Západočeský kraj Plzeň
Severočeský kraj Ústí nad Labem
Východočeský kraj Hradec Králové
Jihomoravský kraj Brno
Severomoravský kraj Ostrava

Osmou, samostatnou územní jednotkou, která je z některých hledisek postavena na roveň krajům, je hlavní město Praha.

Kraje se dále dělí na okresy, dohromady je v Česku 76 okresů (šestasedmdesátý okres Jeseník, vznikl až 1. ledna 1996). Dnes je území krajů definováno výčtem okresů.

Původní krajské národní výbory (KNV), podobně jako národní výbory obcí a okresů, nebyly samosprávné v dnešním smyslu, protože samosprávné činnosti a pravomoci nebyly legislativně rozlišeny od výkonu státní správy, měly však své volené orgány (plénum a radu), jejichž pravomoci byly stanoveny. KNV byly zrušeny v roce 1990, kraje jako územní článek existují dále, ale nemají žádný volený sbor ani obecný správní úřad; vymezují toliko obvody působnosti krajských soudů, státních zastupitelství a některých dalších orgánů státní správy.

Samosprávné kraje

Kraje České republiky

Kraje České republiky

Od 1. ledna 2000 bylo ústavním zákonem č. 347/1997 Sb. zřízeno 14 vyšších územních samosprávných celků, jejichž názvy obsahovaly slovo kraj. Současně byly novelizací Ústavy tyto nové celky nazvány kraji, přestože dosud nebyly zrušeny územní kraje z roku 1960. Krajský úřad je krajským orgánem vykonávajícím též přenesenou působnost státní správy; v jeho čele stojí ředitel. Hlavou každého kraje je hejtman; pouze hlavou Prahy je primátor.


14 samosprávných krajů   sídlo kraje obyvatelé
(09/2006)

hlavní město Praha (A) 1 186 618
Středočeský kraj (S) Praha 1 171 200
Jihočeský kraj (C) České Budějovice 630 063
Plzeňský kraj (P) Plzeň 553 896
Karlovarský kraj (K) Karlovy Vary 304 770
Ústecký kraj (U) Ústí nad Labem 823 725
Liberecký kraj (L) Liberec 430 285
Královéhradecký kraj (H) Hradec Králové 549 620
Pardubický kraj (E) Pardubice 507 425
Vysočina (J) Jihlava 511 406
Jihomoravský kraj (B) Brno 1 132 350
Olomoucký kraj (M) Olomouc 639 857
Zlínský kraj (Z) Zlín 589 975
Moravskoslezský kraj (T) Ostrava 1 249 778

Okresy

V roce 1990 byly rovněž okresní národní výbory transformovány na okresní úřady, namísto sboru voleného občany je řídila okresní shromáždění volená krajským zastupitelstvem. Ke dni 1. ledna 2003 byly okresní úřady zrušeny. Okresy jako jednotka státní správy nadále existují, okresy také zůstávají jednotkou statistickou. Některé úřady mají okresní působnost, např. okresní soudy.

Obce a jejich správní obvody

V roce 1990 byl místní a městské národní výbory byly přeměněny v obecní a městské úřady, přičemž volené orgány získaly takzvanou samostatnou působnost, která začala být rozlišována od přenesené působnosti státní správy. Pro výkon státní správy na nejnižší úrovni byl zvolen smíšený model: obecní úřad je obecním orgánem. Česká republika se 1. ledna 1993 stala samostatným státem, ale na vnitřní územní členění to vliv nemělo.

Z hlediska všeobecné státní správy se kraje dělí na správní obvody obcí s rozšířenou působností (někdy též zvané „malé okresy“ nebo „obce III. [typu]“). Takovými obcemi se stala všechna dosavadní okresní města, přibyla k nim však řada dalších měst. Tyto obvody se někde dále dělí na správní obvody obcí s pověřeným obecním úřadem (tzv. „obce II. typu“), které vykonávají některé specifické pravomoci státní správy i pro okolní obce. Ještě menší bývají některé správní obvody matrik. Některé působnosti státní správy vykonávají pro své území všechny obce.

  NUTS

Statistické oblasti NUTS 2 v České republice, CZ-NUTS 2

Statistické oblasti NUTS 2
v České republice, CZ-NUTS 2

Některé kraje se, směrem nahoru, sdružují do statistických oblastí zvaných též NUTS 2, které mají mít srovnatelný počet obyvatel, aby mohly být centrálně řízeny v projektech partnerství Evropské unie, a při financování místních projektů.

Plzeňský a Jihočeský kraj jsou tak sdruženy do oblasti NUTS Jihozápad, Karlovarský a Ústecký do oblasti NUTS Severozápad, Liberecký, Královéhradecký a Pardubický do oblasti NUTS Severovýchod, Vysočina a Jihomoravský do oblasti NUTS Jihovýchod, Olomoucký a Zlínský do oblasti NUTS Střední Morava. Oblast NUTS Praha, NUTS Střední Čechy a NUTS Moravskoslezsko je každá tvořená jediným krajem.

Kraje jsou umístěny na úrovni NUTS 3, přičemž NUTS Praha, NUTS Střední Čechy a NUTS Moravskoslezsko zárověň i na úrovni NUTS 2.

  Euroregiony

Podrobnější informace naleznete v článku Euroregiončláncích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].

Euroregiony jsou zakládány k regionální spolupráci v Evropě, zpravidla v regionech do nedávna (v našich oblastech do listopadu 1989) dělených státními hranicemi.

Zeměpisné podmínky

Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Českačláncích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].

Českým územím prochází hlavní rozvodí oddělující povodí Severního, Baltského a Černého moře. Hlavní říční osy jsou v Čechách Labe (370 km) s Vltavou (433 km), na Moravě řeka Morava (246 km) s Dyjí (306 km) a ve Slezsku Odra (135 km) s Opavou (131 km).

Z hlediska fyzicko-geografického leží Česko na rozhraní dvou horských soustav. Západní a střední část vyplňuje Česká vysočina, mající převážně ráz pahorkatin a středohory (Šumava, Český les, Krušné hory, Jizerské hory, Krkonoše, Orlické hory, Králický Sněžník, Jeseníky). Do východní části státu zasahují Západní Karpaty (Beskydy). Více na stránce o geomorfologickém členění Česka.

Podnebí se vyznačuje vzájemným pronikáním a míšením oceánských a kontinentálních vlivů. Je charakterizováno západním prouděním s převahou západních větrů, intenzivní cyklonální činností a poměrně hojnými srážkami. Přímořský vliv se projevuje hlavně v Čechách a na Moravě, ve Slezsku již přibývá kontinentálních podnebních vlivů. Velký vliv na podnebí má nadmořská výška a reliéf. Z celkové plochy Česka leží 52 817 km2 (67 %) v nadmořské výšce do 500 m, 25 222 km2 (32 %) ve výšce 500 až 1 000 m a pouze 827 km2 (1,05 %) ve výšce nad 1 000 m; střední nadmořská výška činí 430 m.

Rovněž flora a fauna vyskytující se na území Česka svědčí o vzájemném pronikání hlavních směrů, kterými se v Evropě šířilo rostlinstvo a živočišstvo. Lesy, převážně jehličnaté, zaujímají 33 % celkové rozlohy země.

Také půdní pokryv se vyznačuje značnou variabilitou. Nejrozšířenějším typem půd v Česku jsou hnědé půdy.

Délka západní společné hranice s Německem činí 810,7 km, z toho se Saskem 453,9 km a s Bavorskem 356,8 km. Společná jižní hranice s Rakouskem je dlouhá 466,1 km, se Slovenskem na východě 251,8 km a s Polskem na severu 761,8 km, podle polských údajů 789,89 km.

Pohledy ze satelitu

  Ekonomika

Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Českačláncích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].

Ke klíčovým nerostným surovinám těženým v Česku patří černé a hnědé uhlí, dál kaolín nebo stavební hmoty a uran. V malém rozsahu se těží ropa a zemní plyn a další suroviny.

Zemědělská výroba téměř uspokojuje domácí poptávku. Pěstuje se hlavně obilí (pšenice, ječmen, kukuřice), brambory, cukrová řepa, zelenina, len a řepka. Svůj význam má i pěstování chmele, sadařství a vinohradnictví. Základem živočišné výroby je chov skotu, prasat a drůbeže, dále včelařství nebo chov sladkovodních ryb (zvl. kaprů).

Základem energetiky jsou uhelné a jaderné elektrárny (Temelín a Dukovany). Hlavními průmyslovými centry jsou Praha, Brněnsko, Ostravsko a Plzeňsko. Mezi důležitá odvětví průmyslu patří hutnictví, strojírenství, textilní průmysl, potravinářský průmysl, elektroprůmysl a výroba dopravních prostředků. Nejdynamičtěji se rozvíjejícím odvětvím je stavebnictví.

Česko má hustou dopravní síť. Prudce se rozvíjejí telekomunikace. Zahraniční obchod České republiky po mnoha letech pasivní bilance vykázal v roce 2005 přebytek. Tahounem vývozu je automobilový průmysl.

Hrubý domácí produkt dnes dosahuje výše vyspělých států světa - již ve čtvrtém kvartálu roku 2006 překročil hranici 20 000 am. dolarů na obyvatele. V rámci Evropské unie již česká ekonomika předběhla svou výkonností a silou ekonomiku Portugalska a nyní se velmi strmě blíží úrovni Řecka a Španělska. Velmi důležitý je ale také fakt, že jako člen Světové banky (WB) již Česká republika není "rozvojovou zemí", ale stabilně se zařadila mezi třicítku nejvyspělejších států, tzv."plátců", ti z rozpočtu Světové banky neberou peníze, ale naopak je do ní vkládají a nejedná se o nikterak malé částky. Z těch jsou pak dotovány projekty či půjčky rozvojovým zemím světa.

Obyvatelstvo


 
Vývoj populace v Českých zemích (ČSÚ, Praha)
Rok Celkem Změna Rok Celkem Změna
1857 7 016 531 - 1930 10 674 386 6,6 %
1869 7 617 230 8,6 % 1950 8 896 133 -16,7 %
1880 8 222 013 7,9 % 1961 9 571 531 7,6 %
1890 8 665 421 5,4 % 1970 9 807 697 2,5 %
1900 9 372 214 8,2 % 1980 10 291 927 4,9 %
1910 10 078 637 7,5 % 1991 10 302 215 0,1 %
1921 10 009 587 -0,7 % 2001 10 230 060 -0,7 %

Celkový přírůstek obyvatelstva se pohybuje okolo nuly (-0,08 v roce 2003 a +0,9 % v roce 2004 dle odhadů ČSÚ), přičemž přirozený přírůstek je od roku 1994 záporný. V letech 1995-2002 celkový počet obyvatel mírně klesal, od roku 2003 opět roste díky sílící imigraci ze zahraničí. Průměrná délka života se postupně pomalu prodlužuje a přesahuje 72 let u mužů a 79 let u žen (odhad 2004). Ve městech žije celkem 71 % populace.

Většina obyvatel Česka se hlásí k české (90,4 %) a moravské národnosti (3,7 %) a mluví česky. Čeština patří do západoslovanské větve indoevropské jazykové skupiny. Dalšími etnickými skupinami jsou Poláci, Němci (zbytek dřívější velké menšiny), Romové, Maďaři, Ukrajinci a další. Slováci v Česku dnes tvoří asi 2 % obyvatelstva. Celkově žije v Česku asi 3,5 % cizinců, nejvíce přistěhovalců přichází z Ukrajiny, Slovenska, Vietnamu a Ruska.

[] Náboženství

V průzkumech projektu Eurobarometr v roce 2005 odpovědělo 19 % tázaných, že věří v Boha, 50 % věří v nějakou životní či duchovní sílu a 30 % nevěří v nic z toho.[4]

Podle posledního sčítání lidu z roku 2001 je většina populace (59 %) bez vyznání. Nejpočetnější církev je římskokatolická (26,8 %), následují Českobratrská církev evangelická (1,15 %) a Církev československá husitská (0,97 %). Počet vyznavačů judaismu či islámu je nepatrný.[5]

Kultura

Související články



Česko



obrysová mapka Česka
 
Česko (CZ)
Vlajka ČR
Samosprávné kraje (sídlo)
hlavní město Praha | Středočeský kraj (Praha) | Jihočeský kraj (České Budějovice) | Plzeňský kraj (Plzeň) | Karlovarský kraj (Karlovy Vary) | Ústecký kraj (Ústí nad Labem) | Liberecký kraj (Liberec) | Královéhradecký kraj (Hradec Králové) | Pardubický kraj (Pardubice) | kraj Vysočina (Jihlava) | Jihomoravský kraj (Brno) | Olomoucký kraj (Olomouc) | Moravskoslezský kraj (Ostrava) | Zlínský kraj (Zlín)
Územní kraje (sídlo)
Středočeský kraj (Praha) | Jihočeský kraj (České Budějovice) | Západočeský kraj (Plzeň) | Severočeský kraj (Ústí nad Labem) | Východočeský kraj (Hradec Králové) | Jihomoravský kraj (Brno) | Severomoravský kraj (Ostrava) | samostatná územní jednotka: hlavní město Praha
ZEMĚ: Čechy Vlajka Čech | Morava Vlajka Moravy | Slezsko Vlajka Slezska
mapa Evropy
Státy a území v Evropě
AlbánieAndorraBelgieBěloruskoBosna a HercegovinaBulharskoČerná HoraČeskoDánskoEstonskoFinskoFrancieChorvatskoIrskoIslandItálieLichtenštejnskoLitvaLotyšskoLucemburskoMaďarskoMakedonieMaltaMoldavskoMonakoNěmeckoNizozemskoNorskoPolskoPortugalskoRakouskoRumunskoRuskoŘeckoSan MarinoSlovenskoSlovinskoSpojené královstvíSrbskoŠpanělskoŠvédskoŠvýcarskoTureckoUkrajinaVatikán
Teritoria, kolonie a zámořská území: Faerské ostrovy (DK) • Gibraltar (GB) • Guernsey (GB) • Jersey (GB) • Man (GB) • Podněstří (MD)



 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář